Prázdninová výprava

VÝPRAVA DOBYTÍ ČESKÉHO RÁJE

Poutavý název, barevná lákavá pozvánka vyvěšená na viditelném místě a osobní pozvání – to je ten správný recept na to, jak zajistit hojný počet účastníků na pořádanou akci. A že nás byl opravdu rekordní počet – sedmnáct – to nám poskytlo i nemalé výhody při naší výpravě. Například nám díky našemu počtu zajistili na hradě Valdštejn extra prohlídku i s průvodkyní. Ale to předbíháme…

Naše výprava – prázdninová cesta do Českého ráje, kterou pořádala mládež prusinovického sboru Českobratrské církve evangelické – byla zahájena 7. srpna 2010 na holešovském nádraží a ukončena tamtéž o týden později. Vlakem jsme se vydali plni očekávání do Turnova, kde nás v deštivém dni mile překvapila krásně vybavená a zrekonstruovaná farní budova, taktéž patřící sboru naší církve. To bylo naše první stanoviště a za poskytnutí přístřeší jsme se, doufám, místním odvděčili naší aktivní účastí na bohoslužbách. Bratr farář Leoš Mach byl ve středu pozornosti nejen při kázání, ale také během besedy se členy sboru, která se po bohoslužbách konala. My ostatní jsme se alespoň trochu seznámili s tím, jak se žije bratřím a sestrám v Čechách a vyslechli i několik tipů na výlety.

Naším prvním cílem se stal Liberec a Ještěd. Kdo by si také nechal ujít architektonickou chloubu kraje – televizní vysílač, restauraci a budovu, která je navržena na zařazení do Seznamu světového dědictví Unesco? I my jsme tedy vyjeli na vrchol Ještědu. Pohled z lanovky na skokanské můstky prozrazoval nedávné konání lyžařského šampionátu, ale to už jsme se rychle blížili k vrcholu. Ano, dobyli jsme nejvyšší horu široko daleko. Výhled nám ovšem zkalilo pár podstatných detailů: špinavá okna oné „chlouby kraje“, fakt, že na věži není a ani nikdy nebyla žádná vyhlídková terasa (jak jsme si mysleli) a především černá stahující se mračna všude kolem. Špatné počasí nás ovšem neprovázelo dlouho, stačilo sjet z kopce dolů a slunce opět vykouklo. A vydrželo nám celý týden.

Déšť nás zastihl pouze jednou, a to „před branami“ hradu Valdštejna. Ukryli jsme se proto v hradním příkopu nebo lépe řečeno v podloubí jeho kamenného mostu. Tam jsme nakrátko zastavili své putování po Zlaté stezce Českého ráje. Ale pouze na chvíli. Počasí se rychle vrátilo do normálu a my mohli pokračovat lesními pěšinami, kochat se výhledy na skalní úvary – pískovcové věže typické pro všechna skalní města v této oblasti. Postupně jsme je také všechna prošli. Hruboskalsko, Drábské světničky, Prachovské skály. A přece… Drábské světničky byly v něčem jiné. Bylo vidět, že do skal zasáhla lidská ruka. Tyto skalní útvary nesou totiž název po takzvaných drábech, což je prý tamní dřívější označení pro lupiče a bandity. Později v době pobělohorské byly tyto do skal vytesané příbytky útočištěm protestantského obyvatelstva a ještě i počátkem dvacátého století v nich prý přebývala chudina. A neměli to tam žádní z nich lehké. „Místnosti“ velké asi jen dva krát dva metry, vystavené na vrcholcích skal větru a dešti, jsme jim opravdu nezáviděli. Do nejbližší vsi to bylo asi pět kilometrů a navíc z pořádně strmého kopce. My tamtudy prošli, prošmejdili všechna „stavení“, vystoupili a sestoupili asi po tisíci schodech a kochali se přitom krásnými výhledy, letní přírodou, skalami porostlými brusinkami a fialovým vřesem. Příroda je v Českém ráji opravdu krásná.

V polovině naší dovolené jsme se z Turnova přesunuli o pár kilometrů dál, a sice do Rovenska pod Troskami. Opět jsme využili toho, že naše církev má i zde svůj sbor a nastěhovali se na faru, kde nás s otevřenou náručí přivítala tamní paní farářka. Oba navštívené sbory ještě docela nedávno patřili k Jednotě bratrské. Nyní tvoří součást našeho Ochranovského seniorátu ČCE.

Z Rovenska jsme to měli „co by kamenem dohodil“ na Trosky. Nejznámější zříceninu Českého ráje jsme si nenechali ujít a vystoupali jsme až na samotný vrchol obou z věží – Panny i Baby. Byl tam opět nádherný rozhled do okolí. Opravdu …ráj to na pohled. Rovensko nám usnadnilo a přiblížilo přístup do již zmiňovaných Prachovských skal. Toto skalní město je jako jediné zpoplatněno a je tam také poznat velký zájem turistů. Potkali jsme tam víc lidí, než za celý týden dohromady. Dva nabízené okruhy jsme prošli asi za dvě hodinky, viděli při tom pár horolezců, ale to nás už krásné letní počasí hnalo k vodě. Sešli jsme tedy k Jinolickým rybníkům, ve kterých se dala příjemně osvěžit naše unavená těla. Ten nejdelší výlet nás však ještě čekal. Nikdo ho neplánoval, ale přesto nebyla jiná možnost.

Bylo to v poslední den našeho pobytu, kdy jsme se rozhodli navštívit hrad Kost. Zprvu se zdála být jeho návštěva krásnou procházkou, ale vše dopadlo trošku jinak, než jsme předpokládali. Vydali jsme se tedy na cestu směr Trosky… sedmnáct kilometrů… na Kost. Hladoví jsme kolem patnácté hodiny dorazili na místo a s údivem zjistili, že na prohlídkový okruh se vyráží až v sedmnáct hodin. No nic, dáme si obídek a potom prohlídneme hrad. Tak se i stalo. Za prohlídkový okruh jsme si zvolili mučírnu. Nikdo netušil, že průvodkyně zná všechny praktiky, kterými se ve středověké Evropě (a v Číně prý ještě nedávno) dalo přimět člověka, aby přiznal i to, co by nikdy neudělal. Popis jednotlivých mučících nástrojů byl tak detailní, že se některým z nás udělalo málem nevolno. Průvodkyně vidouc, že mezi posluchači jsou slabší povahy, mírně zjemnila, a poté jsme naštěstí mučírnu opustili a přesunuli se do jiných částí hradního komplexu. Po hodinové prohlídce jsme byli zpět na hradním nádvoří, kde jsme zjistili, že poslední vlak nám odjíždí za pět minut, avšak z vesnice vzdálené asi šest kilometrů. To se prostě nedalo stihnout! Rychle jsme přemýšleli co dělat. Máme dvě možnosti: pokusit se stopnout projíždějící auto nebo jít pěšky. Vzhledem k tomu, že je nás třináct a na nejbližším parkovišti stojí pouhá tři auta, šance, že nás někdo sveze, byla nulová. A tak jsme chtě nechtě vyrazili zpět – po svých. Do setmění zbývaly tři hodiny, my měli pár sušenek, asi dva litry vody, mapu a GPS navigaci. Tyto věci posloužily, abychom našli nejkratší možnou a schůdnou cestu. Šlo se pěkně. Vlahý večerní vzduch se nedal srovnat s úmorným letním odpolednem, pár posledních zásob jsme si rozdělili rovným dílem a nakonec asi po čtyřech hodinách dorazili do Rovenska. Celkový souhrn kilometrů během tohoto den byl něco přes třicet.

A co říci na závěr? Byla to pěkná dovolená. Každý se dle svých možností a schopností zapojil do těch aktivit, na které stačil a měl chuť. Na našich cestách jsme zažili spoustu vtipných, poučných a zajímavých chvil, prohloubili naše vzájemné vztahy, bavili se o biblických příbězích, společně zpívali i naslouchali poutavému čtení na dobrou noc. Na toto všechno budeme vzpomínat a zároveň se těšit na příští rok, kdy vyrazíme na další dobrodružnou výpravu.

Za prusinovickou mládež Eva Zhánělová

Více fotografií z našeho týdne v Českém Ráji (a ve větším rozlišení) najdete  ZDE