bratr Blahoslav Nedbal

Bratr Blaho. Tady byl doma.

VZPOMÍNKA NA BRATRA KOSTELNÍKA

O druhé lednové sobotě se náš sbor rozloučil s bratrem kostelníkem Blahoslavem Nedbalem.

Rodina Nedbalova kostelničila v evangelickém kostele již od jeho vystavění v roce 1856. Blahoslav tak završil čtvrtým pokolením sto šestapadesátiletou rodinnou tradici. Bratr Blaho, jak mu farníci vždycky říkali, tajiny této štafety kdysi poodkryl: „Prvním kostelníkem byl můj pradědeček Tonek. Po něm to vzal dědeček Lojzek, který se vrátil z první světové války. Pak kostelničil můj tatínek Josef.“ A ve vzpomínkách mu vyvstala i jedna žena. „Chvíli jsme dokonce měli i kostelnici. To když už tatínek na stáří nemohl a zastoupila ho maminka. Nějaký čas se pak v této funkci ještě střídali věřící z farnosti, než mne nakonec tehdejší bratr farář Ludvík Svoboda přemluvil, ať se na to dám také já,“ svěřil se. Kostelníků je málo, a proto to většinou chodí tak, že musí kostelničit až do chvíle, dokud jim zdraví dovolí vylézt do věže ke zvonu. Blahoslav Nedbal však tuto hranici odchodu do pomyslného kostelnického důchodu překonal. Navzdory vážné nemoci zůstal totiž ve službě církvi až do své smrti. Od šesti let, kdy začal být pravou rukou kostelníkovi tatínkovi, tak odsloužil Pánu Bohu čtyřicet osm roků. „Byl jsem nejmladší syn, a ten by měl podle takového nepsaného kostelnického pravidla v tradici pokračovat,“ vysvětlil skromně, když zavzpomínal na své dětství. Tu poslal tatínek mladého Blahoslava zamést schůdky na kruchtu, jindy třeba utřít prach. „Nejlepší však bylo zvonění. Vylezl jsem si do vrcholku věže, otevřel okenice a začal tahat za provaz. Odbíjení se krásně neslo na všechny strany světové,“ pochlubil se chlapeckou výsadou, po které mu prý z počátku zvonilo ještě dobrých dvacet minut po vyzvánění v uších. I když byl zvon později automatizován, Blahoslav Nedbal i ve svém pozdějším věku čas od času příkré schůdky k vrcholu znovu vystoupal. Aby věž zkontroloval. Při tom se někdy zadíval otevřenou okenicí dolů na svět pod sebou. Jako by snad chtěl tam dolů lidem něco vzkázat. Bylo tomu tak. „Aby se spolu více družili. Hodně lidí ve vesnici má dva tři dobré kamarády a nikoho dalšího už moc nehledají. To je veliká škoda,“ posteskl si kostelník. Kéž nás odkaz Blahoslava Nedbala neopustí.

Před svým revírem. S Mistrem Janem.